5KA: Útěky
Na světě už existují brýle, které blokují reklamu. A více než třetina lidí se doma necítí doma. Kam utíká? A co to znamená pro reklamu?
Real-life ad blockers
Product Hunt
Dva kluci, typický americký kluci v tričkách si uvědomili, že je kolem příliš mnoho obrazovek. A vymysleli jak blokovat jejich obraz jednoduchými černými brýlemi. Ad-blocker, který můžete mít přímo na očích. Umíte si představit, jak skrze ně bude vypadat Times Square nebo Trafalgar?
Brýle pojmenovali IRL, neboli in-real-life. Proč ale vlastně takové brýle potřebujeme? Jak se ukazujeme, typickým momentem pro vznik nové byznysové příležitosti je, když je některé z vašich “aktiv” nevyužité. Jako například vaše pozornost. A tak se rozvíjí celá ekonomika založená na prodeji pozornosti, konkrétně té vaší. Někteří řidiči Uberu v New Yorku už vám promítají na okénko auta reklamu a jsou díky tomu levnější. A to pozor, reklamu ne jen tak ledajakou ale optimalizovanou podle lokality a času. Co takhle burrito v pátek ve 3 ráno?
IRL glasses si můžete již nyní objednat na Kickstarteru. A proč je podpořit, Protože jak sami říkají, když nás bude dost, svět si uvědomí, že tohle je problém, který je potřeba řešit.
A New Ikea Report Is an Unsettling Look at Life in the 21st Century
Fast Company / Kelsey Campbell-Dollaghan
Téměř polovina (45%) Američanů nastoupí do jejich auta proto, že jim dává pocit soukromí. Alespoň to říká letošní globální průzkum společnosti IKEA, který se pravidelně věnuje otázkám a insightům spojeným s bydlením. Proč vlastně tolik lidí utíká do auta, jako jejich vlastního pokojíčku?
Ukazuje se, že globálně okolo 35% lidí si nepřipadá doma jako doma. Přesněji, nepociťují klíčové pocity, které definují domov jako je bezpečí, soukromí, vlastnictví či sounáležitost.
Současný enviromentální problém není problémem, který se dá vyřešit soubojem spalovacího a elektrického motoru. Je soubojem mezi osobní a hromadnou dopravou. Tedy schopností koexistovat s ostatními či nikoliv. Zatím ale před ním utíkáme, do osobních aut.
The Rise of Anti-Notifications
Adrias Zumbrunnen
Před pár dny jsem se vrátil z mého vlastního “útěku” do lesů a skal na Broumovsku. Bydleli jsme v Bělském dvoře, kdysi vyhořelé ruině, ze které během patnácti let práce vybudovala jedna rodina krásné místo na konci světa. A protože pantáta je nezmar, s chlapama z vesnice postavili během dalších tří let zvoničku. No, ne úplně malou, dobrých deset metrů na výšku dřevěné stavby čistě rukama. Zvonice se stavěly tam, kde bylo málo lidí, aby se postavil kostel. Zvonilo se když se někdo narodil, umřel, když někomu roztrhali vlci ovce nebo když někdo viděl poblíž medvěda. Nezvonilo se kvůli tomu, že se šlo do hospody. Proč v dnešní době vlastně někdo staví zvoničku? Je to nasnadě, vě většině vesnice vůbec není signál… ale to není důležité. Důležitý je symbol zvonu, jako upozornění, alarmu. Důležitého upozornění.
Proto stále znáte symbol zvonečku jako symbol notifikace. Jenomže dnes má úplně jiný význam. Notifikace v digitálním prostředí totiž primárně znamená, že se někdo nebo něco zajímá O VÁS, je to informace určená čistě vám. Je to jemná, nepravidelná dávka dopaminu, kterou vám fakt, že se o vás někdo zajímá, případně že se něco týká zrovna vás, vystřelí do mozku. Efekt je zhruba stejný, jako kdybyste neočekávaně dostávali v průběhu dne malé kousky čokolády. Zvykli jsme si na to, i z malých událostí děláme ty, kvůli kterým se zvoní. A chceme jich víc a častěji. Jde o čistou závislost na podnětech.
O tom, jaká budoucnost čeká notifikace, si přečtěte v zamyšlení Adriana Zumbrunnena. Mnoho vám napoví, jak skončila Ezopova bajka o pasáčkovi ovcí.
Can You Escape the Internet?
Jen Doll
“Každý jednou zažije svých 15 minut slávy” sice asi neřekl Andy Warhol, ale na síle proroctví to nijak neubírá. Je to pravda, ale ta čtvrthodina je v mnoha případech vykoupená patnácti a více minutami pekla. 40 % amerických dospělých bylo někdy obtěžováno na internetu a dvě třetiny ví o tom, že se to stalo někomu jinému. Což může velmi jednoduše znamenat, že část z nich nechce přiznat, že se to stalo přímo jim, jak uvádí Pew Research Centrum.
I proto se množí služby jako BrandYourself, DeleteMe nebo OnlineSOS, které vám huď umožňují vaši online stopu vylepšit, úplně smazat nebo se vyrovnat s kyber šikanou. A samozřejmě všude v západní hemisféře existuje část dospělé populace, které celkem spokojeně stojí mimo sociální média a další služby, které ve velikém využívají osobní data uživatelů pro jejich obohacení. Řekl bych, že celá jedna generace v Česku (Praze) tak nějak počítala s tím, že budou v životě stát na okraji mainstreamu a žít si svůj svobodný alternativní život. Patřil a snad stále do jisté míry k ní patřím i já. Když jsme dospívali, nezajímala násvláda, politika ani cokoliv ve veřejném životě. Plánovali jsme žít na okraji systému. Jenomže systém přišel za námi.
To stejné se dost podobně děje u lidí, kteří se snaží držet odpojeni od masivního užívání online služeb. Pomalu zjišťují, že jsou všudypřítomné a jejich odpojení je limituje. Takže — můžete opravdu uniknout internetu?
Odpovědí je jenom další otázka. Co je evidentní, internet se stává čím dál toxičtějším místem. Možná nemá smysl útěk, ale změna? Přečtěte si o tom více v analýze od Jen Doll.
The Death of Advertising and Bifurcation of the Internet
Revenue Google tvoří z 86 % reklama. Přes 90 % reklamních příjmů facebooku je dnes z mobilních zobrazení, většin z toho z Instagramu. Podle Spencera lidé nikdy předtímv historii nebyli víc sami o sobě produkty, než jsou nyní.
Duopol Facebooku a Googlu reálně ovládá “západní” internet. Ale jak vlastně vypadá takový internet v nesvobodné Číně?
Naučil se orientovat se na uživatele. Všechny sociální sítě jsou postavené na jednom základním principu, který koneckonců zaznívá i z úst filmového Marka Zuckeberga ve filmu The Social Network. “Vezměte lidskou vlastno nebo chování a dejte ji prostor škálovat se do nečekaných rozměrů.” Facebook byl postaven na tom, že kluci chtěli vidět holky. Teď je většina jeho funkcí postavená na tom, že jsme se stali závislý na jemných dávkách dopaminu. Ten zajišťuje vědomí, že NĚKDO se o nás zajímá. Jestli si, marketéři, myslíte, že lidé chodí na Facebook aby sledovali něčí příběhy, tak je to přesně naopak. Chodí tam kvůli tomu, aby je ostatní ocenili a řekli jim, že nejsou jedním z miliard lidí na planetě, ale někým víc. Lidi nechodí na sítě kvůli příběhům, ale kvůli sobě. Čínský WeChat pracuje ale s jiným chováním. Hravostí. Vytvořil například vlastní ICO formou toho, že v messengeru můžete stejně jako v staré čínské tradici poslat člověku obálku s penězi. Většinou je tam pár fufníků, někdy je tam výhra. Facebook i WeChat jsou v zásadě herní automaty, kde získáváte nepravidelnou dávku štěstí a proto chcete hrát stále dál. Ovšem drtivá část obsahu “západního” internetu se orientuje na inzerenta a tak se z něj stává čím dál tím míň přívětivé místo. To neznamená, že ho přestaneme používat.
Pokud “vlastní” 2/3 internetu Google a Facebook a zároveň poprvé jejich kumulovaná síla přeskočila televizi, pak jedno je zřejmé. Reklamní byznys nemá potřebu inovovat a tím pádem je tím posledním, kdo inovaci — společenskou či technologickou — přinese.
Jestli jste marketér, který chce inovovat budoucnost (a prodávat více) zaměřte se na uživatelský zážitek, nikoliv na komunikační kanály. Z těch totiž lidé začínají utíkat.
- Na trh přicházejí první brýle, co umí blokovat reklamu
- 35% lidí se doma necítí jako doma, 45% utíká do auta
- Notifikace spouští v mozku ta samá centra, jako kostička čokolády
- Je možné vůbec utéct internetu? A neměli bychom ho spíše změnit?
- “Západní” internet je dělaný pro inzerenty, nikoliv pro uživatele.
Jmenuji se Adam Ondráček, tvořím značky a marketingové strategie. Pomáhám menším i velkým firmám komunikovat a prodávat. Jsem drahý a nedělám zázraky na počkání: adamkontra.cz.
Pokud se vám článek líbil, dejte mu Clap nebo deset, sdílejte ho nebo začněte odebírat můj newsletter.
