5KA: Nejsou lidi?
Nikde. Nikdo nemůže sehnat lidi. V Česku je nezaměstnanost na 2,4 %, což se skoro blíží statistické chybě. Jenom v Plzni je 9 200 volných pracovních míst.
Toto je 5KA, abstrakt pěti článků okolo marketingu, komunikace a inovací. Tentokrát na téma smyslu práce a jak může být vaše značka přitažlivá pro lidi.
Bullshit jobs and the yoke of managerial feudalism
David Graeber z London School of Economics představuje v rozhovoru svou novou knihu Bulshit Jobs: A theory. Té předcházela virální stať o “zombie workers” a David Graeber se tak stal něčím na způsob moderního Dilberta.
Podle Graebera a několika výzkumů si 37–40% procent dotazovaných pracovníků myslí, že jejich práce nemá význam a jejich přínos je zanedbatelný. Podle něj nejde nutně o to, zda je to pravda, ale spíše se zamyslet nad tím, co může společnost vyvodit z faktu, že se tak téměř polovina lidí cítí.
Jedním z důvodů, které popisuje je vznik “manažerského feudalismu”, který dává za vznik armádám zbytečných lidí jenom proto, že je často manažerův plat posuzován čistě od toho, kolika lidem šéfuje. Jako za středověku, kdy byla vaše důležitost posuzována podle velikosti panství a počtu lidí, co platili daně. Zároveň vznikají stále další a další vrstvy středního a nižšího managementu, který v poměru k samotným exekutivcům je skoro 1:1.
Podle Graebera navíc takovýto stav vyprázdnění smyslu v práci vede k populismu a společenskému cynismu. Tvrdí, že existuje téměř perfektní úměra mezi tím, jak je vaše práce prospěšná ostatním a sebezapřením. Čím nesmyslnější práci děláte, tím hůře si upíráte a nejste schopni pracovat pro ostatní. Bohužel jste zároveň často lépe placeni. Ale čím více dává vaše práce smysl v širším okolí, tím více se dokážete smířit s menším ohodnocením a odepřít si některé životní standardy. Překvapující pro Graebera rovněž v jeho výzkumu bylo, jak málo lidí je vlastně ochotno si přiznat, že dostávají zaplaceno za nic a dál s tím žít.
Bullshit jobs tak přirovnává k citátu Dostojevského: “jestli chcete zničit vězně psychologicky, nechte je kopat jámu a zase ji zasypat. Znovu a znovu každý den.” Tato technika se posléze skutečně v gulazích praktikovala a měla své “úspěchy”.
Přitom nikdy jsme něměli v západní liberálně-demokratické kultuře takovou svobodu zvolit si, co budeme dělat. Ovšem skutečnost čerstvých absolventů se nepodobá těm v 60. či 70. letech, kteří chtěli objevovat vesmír nebo léčit rakovinu. Na otázku co budou dělat se v zásadě začínají panicky rozhlížet po první jámě.
Millennials are bad with money but it isn’t their fault — a behavioural economist explains why
Fraser Moore / Business Insider
Dan Ariely, popstar behaviorální ekonomie přináší zajímavý mikro pohled na generaci lidí od mezi 20 a 40 lety. Ano některým mileniálům je už 38 let a jsou to nyní vaši nejproduktivnější zaměstnanci.
Podle Arielyho to samozřejmě není o mileniálech. Je to o prostředí, které je formuje. Nemáme jiný mozek, nebo jinou osobnost, nejsme jiní lidé, než byla generace X v jejich mladých letech. Jedna z klíčových věcí je podle něj dostupnost bydlení a míra závazku. Ve většině evropských i americkýh měst je pro většinu mileniálů téměř nemožné představit si, že jednou budou vlastnit byt nebo dům. V době, kdy generace X měla už dávno hypotéky (a často děti) máme nejenom spoustu peněz na rozdávání, ale především spoustu pozornosti. A ta se samozřejmě upíná na to, proč, k sakru, tak v práci dřeme.
Mimochodem, ekonomové Case a Schiller předpověděli několik let dopředu pravděpodobný vznik realitní bubliny, která vedla k finanční krizi v roce 2008. Jedním z parametrů jejich indexu bylo, že se dostane kupní cena bytu na dvacetinásobek ročního nájmu za zmíněný byt. Zkuste si tento propočet aplikovat na průměrný pražský byt s nájmem okolo 20 tisíc korun. A srovnat to s tím, že medián platů v Praze je nějakých 34 tisíc korun. Komu by se chtělo kopat zbytečnou jámu, že? To není od Arielyho, ale z knihy Neočekávané chování: Příběh behaviorální ekonomie od Richarda H. Thalera. Doporučuji.
Millennials’ confidence in business and their loyalty to employers deteriorate
Deloitte Millennial Survey 2018
Ano, bavíme se o mileniálech, protože ti starší půjdou za chvíli do důchodu a už je nezměníte ani nepřesvědčíte. Jestli chcete mít lidi i za pět nebo deset let, musíte se zaměřit na nás, zpropadené mileniály. Jak?
V globální průzkumu Deloitte se ukazuje, že rok od roku se cítí mladí lidé jako v rozvinutých tak rozvíjejících se zemí nešťastněji. Trvale klesá počet lidí, kteří jsou přesvědčeni, že budoucnost bude lepší než přítomnost. Meziročně o 15 až 25 %. Jakkoliv v minulých letech stoupal počet mileniálů, kteří obecně považovali komerční firmy za eticky se chovající, v posledním roce se snížil na 48%. Méně, než polovina z nás považuje soukromé firmy za entity chovající se eticky. Více než 60 % plánuje opustit svoje pracovní místo dříve než do dvou let. Diverzita a flexibilita práce jsou ve skutečnosti na prvních dvou příčkách v rozhodování o nové práci před dobrým platem. Jenom 36% si připadá připraveno na industry 4.0. Proč? Pravděpodobně proto, že už v technologiích vyrostli a dokáží si uvědomit jejich rozsah a jakou změnu v práci znamenají.
Co to všechno znamená? Že chceme od našich zaměstnavatelů, aby byli nejenom prací, ale i životem. Školské systémy v rychle měnícím se prostředí tvrdě zaostávají a potřebujeme, aby nás zaměstnavatelé dále rozvíjeli v oblastech klíčových pro nástup industry 4.0., jako je emoční inteligence a kreativita.
Ukazuje se, že právě organizace s diverzifikovaným seniorním managementem (věkově, pohlavím a národnostně) mají u mileniálů větší důvěru v dodržování etické roviny podnikání a integrity, v rozvoji talentů a schopností zaměstnanců, kreativitě i emoční inteligenci o 15 až 20 % lépe než průměr všech hodnocených společností. Naopak těm, které nemají diverzifikovaný manažerský tým, věří mileniálové v průměru okolo 50–60 %.
Bicultural employees can be your organization’s secret to success
Stacey Fitzsimmons, David C. Thomas and Yuan Liao / The Conversation
V roce 2050 bude okolo 40 % populace Kanady, Spojených států nebo Austrálie tvořit imigranti nebo děti imigrantů. Většíí pohyb lidí, globálně, má za důsledek vznik nového fenoménu — bikulturních lidí. V Česku typicky druhá generace zde již narozených Vietnamců například. Jejich rodiče si nesou kulturní rysy z původní země a děti je částečně přebírají a zároveň se perfektně orientují v nové, české kultuře. Podle kanadaských akademiků jsou právě tito lidí spásou vaší firmy.
Právě nutnost přepínat mezi kulturními rámci je učí veliké emoční inteligenci a schopnosti myslet mimo zažité společenské stereotypy. Tyto a další výhody diverzity popisují tři kanadaští akademici v článku v The Conversation.
The Philosophical Argument for Working Less (and Wasting Time)
Bertrand Russel, držitel Nobelovy ceny za lieraturu z roku 1950 popisuje v slavné eseji Chvála zahálčivosti (v orig. “In Praise of Idleness”, autorem českého překladu názvu je Martin Pospíšil), že lidstvo se poprvé po průmyslové revoluci dostalo do stavu, kdy může část, ne-li většinu svého času zahálet a nikoliv pracovat. Ovšem sám poznamenává, že se nám takovou vizi zahálčivé civilizace nepodařilo naplnit především kvůli naší obsesi v seberealizaci skrze každodenní práci.
Dokonce, jako kdyby převládal jistý pocit viny, pokud zrovna něco neděláme nebo nepracujeme dost. Dost pravděpodobné vysvětlení schopnosti setrvávat v bullshit jobech.
Stejně jako Henry Ford první přišel s dvoudenním weekendem (nikoliv proto, aby se lidé měli lépe, ale aby nechodili opilí do továren) tak i nyní stále více států a podniků experimentuje krácením pracovní doby. Někde (například ve skandinávských zemích) plošně na 6 hodin denně, jinde na 4 dny v týdnu.
Dopad technologizace a industry 4.0. je nevyhnutelný — budeme mít čím dál tím více času. O který nás budou stále lépe okrádat marketéři, jak upozorňuje výše Dan Ariely. Už nyní vidíme obrovský posun kultury k instantní konzumaci, která “nevydrží”. Ovšem co budeme s tím časem dělat?
Možná je načase, aby na to odpověděli zaměstnavatelé. Ne každý z nás má tak silnou vnitřní motivaci, že dokáže nejenom přijít na to, jak si chce vydělávat peníze, ale dokonce i na to, čím chce být v životě prospěšný.
Možná můžou vaši lidé o něco méně pracovat a více se věnovat aktivitám, které jsou prospěšné nejenom firmě, ale i společnosti. Možná můžou vaši lidé věnovat jejich čas vzděávání se a kreativitě. Někteří z nich ji promění v inovace, jiní zase v pocit osobního uspokojení.
Zaměstnavatelé, zamyslete se nad tím, co chtějí lidé dělat. Nejenom zaměstnanci, ale i vaši zákazníci. A zkuste jim nabídnout platformu, na které to mohou dělat společně.
A pak budou lidi. Zaměstnanci i zákazníci.
Jak píše v posledním článku Zat Rana: “Plníme co nejrychleji naše diáře, abychom dobře využili čas. Možná je načase je nechat prázdné.”
Jmenuji se Adam Ondráček, tvořím značky a strategie. Pomáhám menším i velkým firmám komunikovat a prodávat. Jsem drahý a nedělám zázraky na počkání: wearekontra.cz
Pokud se vám článek líbil, dejte mu Clap nebo deset, sdílejte ho nebo začněte odebírat můj newsletter.
