Italskou trattorii do každé fakulty. Česká věda potřebuje víc než jen oschlé chlebíčky

Český výzkum zoufale zaostává za Evropou. Navzdory ambiciózní strategii pro rok 2030 se počet registrovaných českých patentů za posledních pět let snížil na polovinu. Co s tím? A jak zásadní roli v tom může sehrát český byznys?

Text vyšem v magazínu Finmag

Ve výzkumu a vývoji za Evropou zaostáváme, nedávno upozornil Nejvyšší kontrolní úřadu (NKÚ). Na vině ale není pouze fungování Grantové a Technologické agentury, jak ve své zprávě trvdí, ale i širší státní sektor a samotné univerzity. Problémem je zakořeněná kultura utrácení peněz namísto jejich smysluplného investování.

Z nějakého důvodu nám tato kultura stále není vlastní. Možná kvůli přetrvávajícímu dědictví socialismu a představě, že co je státní, to není naše. Utrácet je pak snazší, než kdyby šlo o naše vlastní prostředky.

Jenže ty peníze naše jsou. Jen nám to zatím nedochází.

Bez peněz to nepůjde…

Máme našlápnuto k tomu stát se lídrem v inovacích — jen loni získali čeští vědci a vědkyně několik prestižních ERC grantů. Roste tak nová generace výzkumníků. Abychom však jejich potenciál naplnili, musíme změnit mnoho věcí. Prvním krokem je přiznat si, že výzkum a vývoj potřebují výrazně více finančních prostředků — a to nejen v objemu, ale i ve způsobu jejich organizace.

Například České vysoké učení technické (ČVUT) by podle interních predikcí, do kterých jsem měl možnost nahlédnout, potřebovalo investovat do výzkumu zhruba jednu miliardu amerických dolarů (přibližně 21,3 miliardy Kč) ročně, aby ve výnosech dohnalo slavný Massachusetts Institute of Technology (MIT).

Pro srovnání: roční rozpočet Technologické agentury ČR (TAČR) činí asi 6,3 miliardy korun. Harvard ročně investuje kolem 1,2 miliardy dolarů a generuje výnosy ve výši 200 milionů dolarů, podobně je na tom Yale. ČVUT investuje přibližně 64 milionů dolarů — s nulovými výnosy.

Situace na ostatních českých univerzitách nebude výrazně odlišná.

…ale jen peníze nestačí

Mnoho výzkumných projektů je úzce specializovaných a nenavazují na sebe žádný smysluplný dialog. Výsledky přibývají, ale bez aktivního propojování, mezioborového rámce a kontaktu s praxí rychle mizí v šuplících.

Je to, jako byste měli kuchyni plnou špičkových surovin, ale žádného kuchaře, který by z nich uvařil jídlo.

Nové programové období hlavního výzkumného a inovačního programu Evropské unie — Horizon — přitom klade důraz na vznik velkých interdisciplinárních týmů schopných kombinovat akademické znalosti s praktickými zkušenostmi.

V Česku však tuto schopnost zatím příliš nemáme. Akademická infrastruktura je stále členěna podle resortní logiky jednotlivých fakult, nikoli podle reálných problémů, které vyžadují mezioborové přístupy. Mnozí výzkumníci navíc postrádají zkušenost s týmovou prací mimo vlastní disciplínu.

Kromě peněz tedy chybí i reálné kompetence. Změnilo se paradigma vědy — dnes se klade důraz na dopad, spolupráci a rychlost. Vědecká kultura však zůstává stejná.

Proto je nutné vedle odborných znalostí posilovat i tzv. soft skills: týmovou spolupráci, komunikaci a schopnost vést. Silné mezioborové týmy jsou klíčové k tomu, aby měl výzkum skutečný společenský dopad.

Šance pro český byznys

Jak jsme se do této situace dostali? Především vinou zakořeněné kultury, která prostupuje jak státní, tak akademický sektor a která zároveň dlouhodobě odrazuje špičkové výzkumníky i investory.

Česká podpora výzkumu soustřeďuje veškeré dostupné finance — evropské, národní i jiné — na jednu hromadu, z níž se pak rozdělují bez ohledu na strategické priority Česka. Výrazná část tak putuje na základní výzkum a úspěšnost se měří zejména počtem citací ve vědeckých časopisech.

Pokud chceme tuto kulturu změnit, musíme do výzkumu více zapojit byznys a soukromý kapitál. Dosavadní spolupráce jsou spíše výjimkou — obvykle jde o zakázky v řádech stovek tisíc korun, které firmám pomáhají dokončit vývoj produktů. Tyto aktivity ale nenavazují na žádnou národní strategii.

Aby česká věda naplnila svou společenskou roli, musíme se naučit stavět mosty — nejen mezi obory, ale také mezi akademií, státem, byznysem a občanskou společností.

Jinak budeme dál lít vodu do děravého sudu — a přitom se tvářit, že napouštíme bazén.

Trattorie vs. chlebíčky

Potřebujeme novou kulturu financování výzkumu. Takovou, která nebude odrazovat soukromý kapitál. Není divu, že dnes se byznys na vědu dívá s nedůvěrou — a věda na byznys často stejně tak.

Byznys poukazuje na netransparentnost při rozhodování o podpoře projektů nebo se obává neetického využití výsledků výzkumu. Univerzity a stát zase čelí výtkám z neefektivního čerpání evropských dotací — například nevyužitou miliardu na kampus Univerzity Karlovy nebo spor o miliardu, kterou údajně ČVUT „dluží státu“.

Vysoké školy často na poslední chvíli utrácejí zbylé peníze z grantů a nastavují projekty s omezenými ambicemi, jen aby splnily formální požadavky.

Je to kultura připomínající bufet s oschlými chlebíčky v přízemí každé fakulty. Jak by řekl byznysmen — kdyby o kvalitní trattorii někdo stál, už by tam dávno stála. Jenže stále tam máme chlebíčky a kafe z automatu.

Zatím se nenašel nikdo, kdo by na univerzitě trattorii opravdu postavil. Možná pak zjistí, že ti, kdo po ní touží, nebudou muset odcházet do zahraničí nebo žádat o podporu skrze média — jako nedávno Tomáš Mikolov.

Jak investovat do vědy a výzkumu

Úkolem byznysu je nabídnout výzkumníkům alternativní kulturu financování. Není třeba okamžitě měnit celý systém grantových agentur či univerzitních procesů. Je však potřeba vytvořit nástroj, který by umožnil byznysu investovat transparentně, cíleně a se zhodnocením do pokročilého vývoje a akcelerace projektů — a mít přitom právo do nich následně investovat jako první.

Takový fond by mohl vzniknout z příspěvků malých i velkých soukromých dárců, kteří v první fázi nebudou očekávat zisk. Fond by financoval pokročilý vývoj z výnosů svých prostředků a dárcům by garantoval možnost zainvestovat do úspěšných projektů, které projdou akcelerací až ke komerčnímu využití.

i, kdo budou chtít dál chodit na chlebíčky, o ně nepřijdou. Ale ti cílevědomí budou mít možnost sedět u jednoho stolu s budoucími investory. A takovou trattorii si může otevřít stát, univerzita nebo fakulta.

Uvidíme, kdo se k tomu odváží jako první.

Adam Ondráček je komunikační stratég a zakladatel studia KONTRA. Věnuje se často projektům v oblasti veřejného zájmu, udržitelnosti, energetiky a změny klimatu. Je komentátorem v Hospodářských novinách, Politico, Finmagu, Euractivu, Deníku N a dalších.